15. října 2021
Články a tiskové zprávy
Fyzickou bolest umíme celkem dobře tlumit, ale bolest ze ztráty matky, které umírá dospělé dítě nebo bolest ženy, která přichází o manžela a otce malých dětí, to se zmírňuje mnohem hůř, říká lékařka Zuzana Šoukalová.
Nedávno proběhla sbírková akce „Koláč pro Bárku“. Co to vlastně Bárka je? Co to znamená domácí hospic?
Bárka je služba pro lidi se závažným onemocněním, kteří jsou v závěru života a mají potíže, které vyžadují zdravotní péči a kteří chtějí zůstat doma, a ne být v nemocnici.
Jaký je rozdíl mezi vaší službou a domácí péčí?
Domácí péčí se obvykle myslí terénní služby zdravotních sester, které také dojíždí za pacienty domů, ale poskytují ošetřovatelské služby jako je péče o rány, podávání injekční léčby apod. Jedná se o zdravotní návštěvy podle ordinace praktického lékaře pro široké spektrum pacientů.
Pro koho jsou určené služby Bárky?
Domácí hospic je určen pro pacienty v závěrečné fázi těžkého onemocnění, o které se stará tým lidí, který tvoří lékaři, sestry, psychoterapeuti, sociální pracovníci a asistentky odlehčovací služby. Paliativní medicína pohlíží na potřeby nevyléčitelně nemocných pacientů komplexně. Nemají jen zdravotní potíže, ale často řeší různé sociální situace, rodinné záležitosti, které s přicházejícím koncem života nabývají na důležitosti. Řeší zajištění rodiny, smíření s příbuznými, někdy i smysl života, bilancují. A my jsme jejich průvodci.
Jak jste se k této práci dostala?
Dá se říct, že jsem o tom snila už od mládí. Měla jsem osobní zkušenost s úmrtím blízké osoby doma a jsem za to velmi vděčná. Není to pro každého, ale kdo si to přeje a má zázemí, které mu to umožní, ten by tu možnost měl mít. Povzbuzuje mě i zkušenost s rodinami, se kterými jsme tou cestou už šli a víme, že to má smysl.
Proč tuto práci děláte vy?
Mně tato práce dává velký smysl. Jsem přesvědčena, že ti, kteří by si přáli umřít doma v kruhu rodiny, by měli mít tu možnost, a to zároveň s kvalifikovanou zdravotní pomocí a doprovázením.
Neubíjí vás setkávat se takto blízce s umíráním a se smrtí?
Mě má práce naplňuje, je opravdu smysluplná. Neubíjí mě, ale naopak, zvláštním způsobem dobíjí. Protože dělám to, co mám a jsem tam, kde mám být. Smrt patří k životu. Je pravda, že člověk by měl být nějakým způsobem srovnaný s vlastní smrtelností, aby mohl doprovázet druhé. Ale pravdou je i to, že je to proces, kde jsou nám učiteli ti, které doprovázíme.
Co je na té práci pro vás nejtěžší?
Pro mě spíš administrativa a všechny papírové věci kolem. Ale taky, když čelíme lidskému utrpení, které nelze jednoduše zmírnit. Fyzickou bolest umíme celkem dobře tlumit, ale bolest ze ztráty matky, které umírá dospělé dítě nebo bolest ženy, která přichází o manžela a otce malých dětí, to se zmírňuje mnohem hůř. Mnohdy stojíme před tajemstvím utrpení, a jak řekla jedna sestra z Brna, před tajemstvím se mlčí. Někdy můžeme jen být s nimi a jít s nimi kousek jejich cesty.
Jak vidíte na Jihlavsku dostupnost paliativní péče? Co tady funguje kromě Bárky? V nemocnici fungují lůžka paliativní péče, která byla založena jako první v republice. Rozvíjí se nemocniční paliativní konziliární tým, který má za cíl zajistit dostupnost paliativní péče pro každého hospitalizovaného pacienta v nemocnici. Myslím, že má paliativní péče v Jihlavě dobře našlápnuto.
O čem podle vás paliativní péče vlastně je?
Cílem paliativní medicíny je, aby lidé, kteří se potýkají s nevyléčitelnou nemocí, která jim výrazně zkracuje Člověk by měl být srovnaný s vlastní smrtelností život, měli možnost žít co nejlépe a závěr života prožít s co nejmenšími potížemi a tam, kde si přejí. Aby ten život, který jim ještě zbývá, za něco stál. Je to více o životě než o smrti. Více vyplouvá na povrch, co je pro člověka opravdu důležité, co by ještě chtěl, co si přeje. Je to mnohdy o umění komunikovat s pacienty. Nejsme zvyklí pohlížet na pacienty komplexně v kontextu jejich života a respektovat jejich příběh. A zároveň tím celým provázet i jejich rodinu.
A co zde z vašeho pohledu chybí?
Přeji si více kvalifikovaných lékařů i sester, přeji si více paliativně zaměřených psychologů a psychoterapeutů i odborníky na spirituální oblast člověka. A zároveň si přeji, aby bylo lepší obecné povědomí o paliativní medicíně, mezi zdravotníky i mezi lidmi. Jsem ráda, že je pohled na paliativní péči jiný, než když jsem studovala, kdy lidé byli schopni psát petice, aby v jejich blízkosti nestál hospic, protože si nechtěli připomínat, že existuje smrt. Přeji si, aby smrt nebyla zatlačována mezi zdi nemocnic, ale aby lidé mohli umírat v kruhu rodiny, smíření s lidmi i s Bohem.
Jak odpočíváte?
Je potřeba žít život vyváženě. Nevím, jestli se mi to daří, ale učím se to. Pracuji s dětmi v oddíle Royal Rangers, děti mě taky nabíjí. Když jsem úplně vybitá, nedělám vůbec nic. Po letech jsem se vrátila ke čtení beletrie, miluji procházky přírodou, mám dobré přátele. Jsem věřící, takže odpočinek a sílu hledám v Bohu. To je můj nespolehlivější zdroj síly.