14. března 2024
Články a tiskové zprávy
Jmenuji se Honza, v současnosti působím ve službě Adiktologická ambulance Jihlava jako sociální pracovník a terapeut. Úplně ve zkratce je to služba, která tu je pro lidi, kteří chtějí změnit svůj vztah v oblasti závislostního chování. O tom, co děláme, by se dalo napsat mnoho. Pojďme ale dál.
Když přemýšlím, jak začít, neustále mě to vede k tomu, abych trochu více přiblížil to, proč tento text vlastně píšu. Vidím v tom více rovin. Samozřejmě je pro mě jako člověka, který je součástí Adiktologické ambulance důležité budovat povědomí o tom, co děláme a tentokrát jsem si tak nějak přál, aby to nebylo jen o tom běžném popisu toho, jak služba funguje, se všemi těmi praktickými informacemi a našim pohledem na věc. Teď mě to vedlo k tomu, aby tento pohled byl trochu širší a tím nejcennějším je pro mě a přepokládám i pro kolegy pohled těch, pro koho tu jsme a tím myslím klienty. Proto jsem se rozhodl k tomuto článku přizvat právě klientku Adiktologické ambulance. Z důvodu zachování anonymity klientky jí v tomto článku budeme říkat Eva. Další rovinou a pro mě v tuto chvíli ještě důležitější je to, jak veliký význam má pro Evu mluvit o tom, co žije. A nejen mluvit, ale také psát a chuť psát o tom veřejně. S Evou jsme se tedy domluvili, že bychom se osobně potkali a mluvili o tom, co tu vlastně zažila a zažívá a text doplnili o konkrétní Evy myšlenky, které během našeho rozhovoru zaznívaly. Společně tento článek vnímáme jako nějakou zprávu o jedné z nekonečně mnoha jedinečných cest ze závislosti k životu, ve kterém jste spokojeni, a to i přes to, že téma drog a závislosti zůstane u Evy stále něčím, co ji bude životem doprovázet.
Je to už nějaká doba, ale i tak si docela dobře vzpomínám na den, kdy jsem tu Evu viděl poprvé. Ambulance tehdy fungovala velmi krátce a tuším, že to bylo nanejvýš pár týdnu od doby, kdy jsem já sám do Ambulance vstoupil. Eva mi hned na úvodu našeho rozhovoru řekla, že do Adiktologické ambulance začala chodit vlastně z donucení, aby to na oko vypadalo, že se snaží, že něco pro abstinenci dělá, vnitřně to ale považovala za něco, co je absolutně zbytečný a nic jí to nedá. Během toho, co Eva mluvila o tom, jak to bylo s její motivací na začátku našich setkání, jsem hodně přemýšlel, co vlastně Evě pomohlo nastartovat změnu tohoto postoje, který byl takhle skeptický. Eva mi na to odpověděla, že pro ni bylo důležité to, že jsem ji tehdy, v tom začátku, nerozporoval její přesvědčení, že abstinence pro ni není cesta. Po zkušenostech s toxickou psychózou a špatnou situací v rodině, tehdy přeci jen v sobě našla nějakou potřebu alespoň něco změnit, třeba i něco malého. Eva tak přišla s tím, že by mohla užívat míň nebo méně častěji. Jak vzpomíná Eva v našem rozhovoru, že by užívání pervitinu omezila na pro ni zvladatelnou rovinu. Sdělila mi i to, že tehdy moc nevěřila tomu, že přistoupím na tuhle, pro ni v tu chvíli jedinou představitelnou variantu. Překvapil ji přístup, který popsala slovy jako žádný nátlak na abstinenci, žádné vyřazení oproti léčebnám, žádné předsudky, nebo nucení abstinence. Řekla mi, že velikou roli hrálo i to, že si to může dovolit, že na rozdíl od ostatních osobních koučů, soukromých terapeutů a psychoterapeutů jsou tyhle konzultace zdarma a možná taky to, že si to vše mohla plánovat i podle svých možností, hlavně těch časových.
S Evou jsme se v průběhu naší spolupráce zvládli setkat celkem patnáctkrát. Vždy jsem měl takový pocit, jako by mě tam Eva skoro ani nepotřebovala, bylo to jako pozorovat dialog člověka se sebou samotným. Já sám jsem měl jen občas potřebu přispět do tohoto dialogu nějakou svojí reflexí. Zajímalo mě, jak to vlastně v průběhu našich setkávání vnímala ona. Eva mi řekla, že pro ni v konzultacích bylo skvělý, že si člověk může shrnout své myšlenky nahlas a má i objektivní zpětnou vazbu. Vyhovovalo jí to, že s ní byl někdo, kdo ji vyslechl, neodsoudil a ona věděla, že to, co řekne a s čím se svěří, nikam dál nepůjde. To, co jsem od Evy slyšel, se blížilo tezi, že člověk všechna řešení nosí v sobě. V naší situaci jsme se jen možná o něco více zaměřili na to, co by Eva v životě chtěla (zajímavé pro mě bylo, že se tam tehdy ty drogy vlastně vůbec neobjevily) a na to, co v tom pro ni může být nějakou podporou, nějakým zdrojem, o který se může opřít, což už je z mé zkušenosti také často přítomné. Tohle u Evy zafungovalo celkem brzy, podle mě hlavně proto, že to bylo opravdu o vzájemné spolupráci, ne nějaké jednostranné intervenci. Eva k tomu řekla, že časem si díky našim konzultacím začala uvědomovat spoustu věcí, například to, co všechno jí v životě pervitin vzal a co způsobil, všechno to, co si za běžného provozu těžko uvědomovala. A díky tomu se Eva i rozhodla pro úplnou abstinenci. Prostě jí tam ty drogy už nějak nepasovaly, už tam nehrály žádnou roli.
U Evy jsem vždy obdivoval to, jak dokáže pracovat se situacemi, které bychom označili jako rizikové a které bychom na první dobrou každému abstinujícímu rozmlouvali. V Evině příběhu jde o to, že nikdy nešla tou cestou, že by něco odstřihla ze svého života se záměrem vyhnout se potenciálnímu ohrožení, zvlášť když se jednalo o vztahy. Vzpomínám na to, jak se mě Eva ptala, co si o tom myslím. Tehdy jsem ji řekl něco v tom smyslu, že si často v kontaktu s klienty říkám, že tohle nemůže dopadnout dobře a ve výsledku jsem vlastně často překvapen (v tom nejlepším slova smyslu), kam se to může vyvíjet. A v Evině případě se mi to jen znovu potvrdilo. Pro Evu se totiž tyto ohrožující vztahy staly jedním z největších zdrojů, který ji v zvlášť v počínající abstinenci velmi pomáhal. V našem rozhovoru jsme na tohle téma znovu zabrousili. Eva k tomu řekla, že v životě stále potkává lidi, kteří užívají drogy, a nejhorší zkušeností pro ni byl vztah se závislým partnerem, u kterého jí bod po dobu docházelo, co všechno závislost obnáší. Jak tím lidé svou závislostí ubližují sobě, ale hlavně jejich nejbližším. Eva to přirovnala k jakémusi zrcadlu, díky němuž pochopila to, jak dřív fungovala ona sama, aniž by si to uvědomovala a svůj postoj k abstinenci tím neohrožovala, ale naopak posilovala.
Po nějaké době intenzivnějšího setkávání jsme se s Evou na delší dobu vytratili z osobního kontaktu. A to vlastně z velmi milých důvodů, Eva očekávala narození dcery a bylo to pro ni vlastně i další důležitým zdrojem pro to žít život bez drog. Brzy po jejím narození se na mě Eva znovu obrátila. Ne až tak kvůli sobě, ale kvůli velmi blízké osobě, která se dostala do situace, ve které ještě nedávno byla ona sama. Eva v té době vlastně docházela v trochu jiné pozici, tentokrát v „roli“ osoby blízké člověku se závislostí. V našem rozhovoru mi řekla, že když je závislý někdo blízký, je to někdy těžší než být sám závislý. Asi právě tím, že tady už to nemáte až tak ve svých rukou. Vypadá to, že i teď už je ale vše na dobré cestě a myslím, že tím zásadním, proč se to daří, je něco, co ji já sám nabídnout nedokážu, a to je právě Evy osobní zkušenost, s kterou se naučila velmi dobře zacházet a díky tomu i ona sama může dnes podporovat další na cestě k zotavení ze závislosti. Díky za to!
- Jan Kučera, DiS.
- sociální pracovník, terapeut
- Adiktologická ambulance Jihlava