29. listopadu 2024 Články a tiskové zprávy

Martina Novotná – práci zdravotní sestry v domácí péči bych si vybrala znovu

Rozhovor se zdravotní sestrou z Domácí zdravotní péče, která obdržela za Oblastní charitu Jihlava Cenu Charity 2024. Cena Charity Česká republika se udílí pravidelně každý rok na podzim již od roku 2008 a je poděkováním a vyjádřením uznání za obětavou práci vynikajícím pracovníkům, dobrovolníkům či podporovatelům Charity. Samotnému ceremoniálu předchází mše svatá v katedrále sv. Víta v Praze, sloužená za charitní dílo a příznivce Charity.

Obdržela jste Cenu Charity - Co to znamená pro Vás osobně a co pro Váš profesní život?

Mám z toho velkou radost. Katedrála je úžasná, krásná. Bylo to důstojné a moc hezké. Je to pro mě takové zadostiučinění. Člověk když se snaží, tak vidí, že to fakt má smysl. Je to taková odměna za to, co už tak dlouho dělám. Práce mě baví. Ti lidé, o které se staráme, jsou fajn. Práci zdravotní sestry v domácí péči bych si vybrala znovu.

V Oblastní charitě Jihlava pracujete už 27 let. To je dlouhá doba. Jak vnímáte vývoj naší organizace za tu celou dobu?

Co se změnilo?

Je to hodně velký vývoj. Jde to všechno dopředu. Na začátku jsme dělaly práci i za pečovatelky. Přišly jsme k pacientovi, musely jsme ho umýt před tím, než jsme dělaly zdravotní výkony. Teď děláme vše, co dělají zdravotní sestřičky v nemocnici, ale myslím si, že toho musíme umět víc. Musíme umět od každého něco. Ve své podstatě všechno, co dělají sestřičky ze všech oddělení. Jsem v domácnosti sama.

Nemám za zády lékaře. Když je pacientovi špatně, musím se umět rozhodnout a poradit si. Hodně pomáhá, že jako zdravotní sestry domácí zdravotní péče máme zkušenosti. Při nástupu do práce byl požadavek, abychom měly alespoň 5 let praxe. Ze začátku jsme chodily pěšky, jezdily jsme trolejbusem. Potom jsme měly stará auta, často rozbitá. Pořád jsme řešily nějaké opravy, dávaly jsme je do servisu. Teď máme auta nová, máme k dispozici telefony.

Co je stále stejné?

Stejné je, že to stále děláme pro lidi, kteří to potřebují. Jdeme jim pomoct. Nejdu tam jen jako zdravotní sestra, ale jdu tam jako člověk. Jdeme tam se srdcem na dlani. Nejsem jen sestra, co mu zaváže ránu, ale pofoukám mu pomyslně jeho bolístky a odnesu si s sebou kus jeho bolesti s sebou pryč. On na to není sám. Je tady někdo, kdo za ním zase zítra přijde a na koho se těší. Lidskost v naší organizaci je stále stejná.

Jak vnímáte vývoj domácí péče pod Charitou?

Chodíme na různá školení, vzděláváme se. Školitelé přichází i za námi do organizace. Každé dva roky máme školení první pomoci, což si myslím, že je hodně důležité. I lékaři k nám přistupují v současné době více partnersky. Mají k nám důvěru, uznávají nás.

Jak jste se dostala k práci na Charitě?

Potřebovala jsem místo na jednu směnu a když jsem šla zpátky do nemocnice, kde jsem pracovala, řekli mi, že to není možné a dali mi tipy na jinou práci. Mezi tím to byla i domácí péče.

Jaké je Vaše vzdělání?

Mám střední zdravotnickou školu – obor všeobecná sestra. Při práci jsem si potom dodělala ještě pomaturitní studium v geriatrii na brněnském institutu pro zdravotníky. Potom mám spoustu kurzů, které tu absolvujeme. Já se hodně zabývám chronickými ranami. Baví mě to.

Tuto práci děláte už hodně dlouho. Co Vás na práci nejvíce baví?

Nejvíc mě baví kontakt s lidmi. Mám radost, když se jim rána zahojí a z každého pokroku ve zdravotním stavu pacientů. A mám radost, když oni mají radost, že tam někdo přijde a že se o ně staráme a že jim můžeme pomoct. Nemusí potom kvůli svému zdravotnímu stavu ležet celý den v nemocnici, ale mohou být doma, kde je jim nejlépe. Jsou ve svém prostředí a i rány se jim potom lépe hojí. Například i rehabilitace se doma lépe daří.

Co je na Vaší práci náročné a pro Vás těžké?

Čím jsem starší, tím mi víc vadí zima, náledí. Přicházíme ze zimy do přetopených bytů.

Potom jdu do svého auta, kde je třeba nula stupňů. To mi nedělá dobře, ale musí se tomu člověk nějak přizpůsobit.

Jak relaxujete?

Ráda relaxuju na zahrádce, pleju záhony. Ráda jsem s vnoučaty. Ráda chodím do lesa a do přírody. Vezmu ráda dobrou knížku. Máme včely, to je práce na celý rok, ale je krásné se na ně dívat, jak ony fungují. Kdyby lidi fungovali tak jako včelky, tak se tady žije daleko líp. Mají jednu královnu, která tam všechno řídí. Ony ví, co mají dělat, nehádají se tam. Žijou pro společenství, protože ví, že když jedna nebude fungovat, tak jak má, tak nebude fungovat ani jejich společenství. Je to v té přírodě dobře zařízeno.