SPOLU NA CESTĚ BOLESTI (zamyšlení pro dobu postní se Záchrannou sítí)
Jak se to stane, že se člověk ocitá mimo systém? Mimo rodinné vztahy, mimo přátelské vztahy, mimo systém sociálních služeb, mimo komunitu v místě bydliště, mimo všeho? Jak se to stane, že někdo zůstává zcela osamělý ve světě? Není na koho se obrátit, s kým si popovídat, koho požádat o pomoc, prostě není nikdo, kdo by mě vzal za ruku či pochopil moje neštěstí. Jsem na to sám. Zcela sám. Nohy moc neslouží, mám deprese, rodina se mě zřekla, přátelé opustili. Někam jsem se propadl a nemůžu ven. Samotný nemám dost sil. Jsem na odpis. Nikdo o mě nemá zájem, nikdo si mě nevšimne. Když o mě někdo zavadí pohledem, cítím jeho opovržení a zhnusení. Nade mnou. Nade mnou, který jsem tak sám, a tak slabý, tak opuštěný. Připadám si jako malomocný, lidé se mi vyhýbají obloukem. Haló! Já přece nejsem nakažlivý!
